"Moji milí přátelé, pamatujete ještě na ten článek o odchodu mé tetičky na onen svět, který jsem Vám posílala začátkem roku? Nějakou dobu ležel v mém šuplíku...", píše v e-mailu panu faráři paní Zuzana Taušová.
Tento týden článek vyšel ve čtvrtečním magazínu MF Dnes a my máme, pověřeni panem farářem, velikou čest tento článek uveřejnit i na našich stránkách. Velmi doporučujeme ke čtení i k zamyšlení.
Takový strach jsem si do té doby neuměla představit. Mám se pustit do boje o to, aby moje milá stařenka mohla umírat doma ve své vlastní posteli? Nebo ji svěříme do péče nemocnice navzdory jejímu přání? A ať udělám cokoliv, nebude kvůli mému rozhodnutí zbytečně trpět?
Nejprve to vypadalo neřešitelně. Jakoby život v dnešní době mohl končit jen vážnou nemocí nebo tragickou nehodou. Jakoby Bůh zavedl nějakou inovaci, o které mi nikdo neřekl. Umřít na stáří? To je přece nesmysl, slečno.
Mojí pratetě bylo letos v létě osmaosmdesát let. „V mém věku je vyloučeno zemřít předčasně,“ říkávala s maličko cynickým humorem. „Víš, co mě mrzí? Že už se nikdy nepostavím za katedru. Že už nikdy nepojedu na koni,“ zmiňovala v poslední době smutně.
Středoškolská profesorka, která pro češtinu, literaturu, matematiku či latinu nadchla i toho, kdo o to vlastně vůbec nestál. Dáma, která přečetla stohy knih, aby o nich mohla přednášet svým žákům. „Můžu ti ještě s něčím pomoct? Máš všeho dost?“ ptávala jsem se jí. „Života mám dost,“ odpovídala mi se jemným úsměvem dobře vychované a vzdělané dámy.
Slábla, hubla, neměla chuť k jídlu ani k pití. Pak se jí začalo zhoršovat dávné zranění na noze, přestala chodit, potřebovala převazy...
Dva, tři měsíce stačily návštěvy sestřiček z domácí péče, ale pak to tělo začalo vzdávat a vše se horšilo. Vybavila se mi Babička od Boženy Němcové. Dívá se na starou schnoucí jabloň a smířlivě říká, že ona i ta jablůňka odejdou spolu. Věděla jsem, že doma přihlížím právě takovému odchodu.
Je potřeba, aby se o tetu někdo stále staral. Chci s ní zůstat doma, ale co práce? Vážím si postoje svých šéfů: „Zůstaňte doma, dokud to budete potřebovat.“ Nechávám za sebou redakci a pouštím se do boje s časem, bolestí i vlastním strachem.
Praktický lékař doporučil kontrolu v nemocnici na chirurgii. „Navrhujeme, aby rodina pacientky zvážila amputaci nohy pro zlepšení kvality života,“ čtu v nálezu chirurga. Přemýšlím, kdo z nás dvou se zbláznil. Pro zlepšení kvality života? Jakého života?
„Neváží ani třicet kilo. Myslíte, že přežije narkózu?“ ptám se.
„No, nějak bychom se ji na to pokusili připravit. Třeba by to pak zvládla.“
„Copak se jí zahojí tak velká rána po amputaci, když se nehojí ani mnohem menší zranění?“
„Možná ano. Pak byste o ni mohli lépe pečovat. Zvažte to.“
Opravdu mluvíme o zlepšení kvality života?!
O týden později narkózu odmítáme. Teta nechtěla do nemocnice, věděla, že odchází, nestála o nemocniční pravidla, budíček v pět ráno ani o vizity. Mnohokrát jsme o tom spolu mluvily. „Nedej mě,“ prosila mě úpěnlivě při každé návštěvě ambulance a nechtěla se pustit mojí ruky.
Jenže co s tím? Praktický lékař donekonečna omílá nutnost hospitalizace, chirurg při převazech stále škodolibě opakuje, že na amputaci stejně dojde. Nemá náladu ránu „jen převazovat.“
Kdybychom bydleli na vesnici, bylo by to horší. V Brně se nabízí řešení. Hospic svaté Alžběty, který poskytuje i domácí péči. Mířím tam pro radu, prosím o pomoc, pročítám potřebné formuláře, přemlouvám praktického lékaře ke spolupráci. „Ano, i o staré lidi bez onkologické diagnózy se postaráme. Když přestávají jíst, pít, slábnou, chřadnou, bojují s proleženinami, to je samozřejmě důvodem, abychom vzali takového pacienta do péče,“ uklidňují mě sestry.
Jenže je tu zdravotní pojišťovna. A vyhlášky. A neochota praktického lékaře. Pacientka nemá žádnou diagnózu, tak ať ji ani nenapadne umírat. Jakoby lékaři museli opravovat tělo až do úplného roztrhání pacientovy duše.
„Navrhujeme zvážit amputaci nohy pro zlepšení kvality života.“
„Rodina amputaci odmítá.“
Než podepisuji smlouvu o tom, že hospic převezme tetu do péče, zjišťuji, že takový strach z důsledků svého rozhodnutí jsem nikdy nezažila.
Každá další návštěva hospicu mě ale uklidňuje. Najednou už nikdo neklopí oči, když mluvíme o umírání, a nemění spěšně téma rozhovoru.
Půjčuji si polohovací postel a matraci proti proleženinám, které s tetou přezdíváme obláčková matrace. K tomu dostávám rady o tišení bolesti, plenách, mastech, polohování, obvazech... Je to úleva, když mi někdo poradí, jak tetu trpělivě doprovázet ke smrti místo aby mi nutil „zlepšení kvality života.“
Jedna ze sester mi vypráví o téměř stoleté stařence, která kvůli srdeční arytmii dostala kardiostimulátor - také pro zlepšení kvality života. Chudinka poté ležela, chřadla, nekomunikovala, dýchala z posledních sil. Jen se čekalo, až selže i jiný orgán, když ji to slabé srdíčko s motorkem nenechalo zemřít přirozeně...
Na tabuli v sesterně hospicu si sestry píší rozpis služeb u pacientů, o které jezdí pečovat do jejich domovů. Pod tabulkou je seznam těch, kteří v posledních dnech zemřeli. Přemýšlím, jak se budu cítit, až na tomto seznamu bude tetino jméno. A za jak dlouho to bude? „Je jasné, že umírá, ale není to žádná diagnóza, jejíž průběh umíme odhadnout,“ dozvídám se.
Zvykám si na zvláštní pocit, že žádný další den si nemohu naplánovat. Vypouštím slovo očekávat ze svého slovníku a nechávám čas plynout. Když přijdou bolesti, dávkuji léky. Když tetu do bolavých nohou „koušou žraloci a skřítci,“ dávám jí kapky proti halucinacím.
Říkáme jim kapky proti strašidlům, ale používáme je jen proti těm zlým přeludům. Umírající mysl za tetou někdy posílá třeba také víly či postavy z jejich milovaných knih. A nebo dávno mrtvé předky a přátele, které není třeba zahánět. Přichází k nám z rámu zrcadla pověšeného vedle postele. Pravda, chvíli mi trvá, než si zvyknu na to, kdo si přišel „sednout vedle mě,“ kdo si za tetou přišel povídat či vyřešit staré křivdy a hádky. Na některé z těchto návštěv teta mluví česky, na jiné německy. S kýmsi si povídá sudetským dialektem, který jako dítě slýchala o prázdninách a o kterém ještě před pár měsíci tvrdila, že si ho nepamatuje. Trošku mě děsí, že člověk na sebe na smrtelné posteli poví i to, co kdysi sám o sobě zapomněl....
Když si chce teta povídat se mnou nebo jenom držet za ruku, sedím u postele a nikam nespěchám. Když usne, spím také, nebo se snažím pracovat. Podávám pití, přihlížím převazům, učím se co nejšetrněji obstarat všechny hygienické úkony. Je tak křehká a hubená, že ji můžu odnést v náručí, když potřebuji převléknout postel. Drží se mě kolem krku jako malé dítě a unaveně mi pokládá hlavu na rameno.
V klidnějších chvílích dne občas zapnu dětskou chůvičku, tetu pohlídá moje maminka nebo babička a já se snažím vyřídit co nejvíce potřebných drobností. Nebo také spát a jíst. A nebo přijít na jiné myšlenky s těmi několika přáteli, kteří vydrží poslouchat o mých podivínských starostech.
Všimli jste si, že umíme mluvit o narození, svatbách i rozvodech a vlastně i o pohřbech, ale samotné umírání jakoby nebylo? Zmizely rituály, které se k němu pojily, neumíme odhadnout emoce ani dát najevo účast. Raději od toho tématu rychle pryč.
Vlastně to ale chápu. Sama váhám. Hodí se, abych v tetiných dokumentech hledala adresy přátel, kterým pošlu parte? Nebo se to nehodí, i když vidím, že zbývající čas počítáme nanejvýš na dny? Cítívám se provinile, když přátelům říkám, že se v těchto starostech budu motat, dokud teta nezemře. Jakoby se nesmělo počítat s tím, že smrt opravdu přijde.
Pak už ta moje křehká stařenka odmítá nejen jídlo, ale i pití. Stěží polkne pár kapek léků, které jí na radu sestřiček dávám stříkačkou přímo do pusy. Bolest tlumí morfiová náplast, přeludy, se kterými si povídá, už nezaženou ani léky. Přestává mluvit, jen mi občas políbí ruku, aby mi dala najevo, jak je ráda doma.
Říkám si, jaké mám štěstí, že je v té bezmoci, bolesti a slabosti trpělivá a milá. „Vy už se díváte pánubohu do oken, že?“ ptá se jí klidným hlasem lékařka z hospicu. Teta se z posledních sil usměje na souhlas. Čeho všeho se člověk v takovou chvíli bojí, čeho lituje a na co se těší?
„Mám tu s tebou chvíli sedět?“ ptám se jí ten večer a ona mi tiskne ruku, že o to stojí. Za chvíli ale znervózní. „Mám tě nechat odpočívat a jít spát?“zkouším jinou variantu. Zase zmáčknutí ruky na souhlas a v očích úleva, že jsem pochopila.
Dávám jí pusu na čelo a jdu si lehnout. Když ji v noci přijdu zkontrolovat, klidně odpočívá. Ráno ji najdu, jakoby spala. Jen nedýchá. Vím, že zemřela, ještě než na ni sáhnu. Ale usmívá se tak klidně, že se tomu nechce věřit.
Najednou jsem ráda, že o téhle chvíli přemýšlím už tolik dní. V hlavě se mi spouští automat: lékař k ohledání těla, hospic, pohřební služba...
Váhám, zda s pomocí sestřičky z hospicu zvládnu mrtvé tělo omýt a převléknout. Mám z toho hrůzu - a nakonec to není nic těžkého. Vlastně se sama divím, čeho jsem se bála. Najednou je mi jasné, proč se říká „tělesná schránka.“ V téhle schránce už nic není. Jakoby šnek opustil svoji ulitu. Futrál bez houslí, jejichž hudba už zní jinde. Zapalujeme svíčku, s maminkou i babičkou se s tetou loučíme. Otvíráme okno, aby duše mohla ven. Než tělo odnesou dva soustrastní pánové z pohřební služby, dáváme jim do rakve růži ze zahrady...
Za dva dny jedu vrátit půjčené vybavení do hospicu. Sedím v sesterně a dívám se na tu tabuli, kde jsou napsána jména zemřelých. Tentokrát i to tetino. „Tak už to přišlo. Už vím, jak mi bude,“ proběhne mi hlavou vzpomínka na první setkání se sestřičkami, které nechtějí za každou cenu zlepšit kvalitu života, jejich úkolem je totiž doprovázet ke konci. Jsem nepopsatelně vděčná za ten čas, který jsem díky nim na této cestě mohla s tetou strávit.
Umírání v nemocnici nás přesvědčuje, že zemřít je jako zmáčknout vypínač. Světlo, život – cvak a konec. „Necítíš to jako oběť, že jsi o ni musela pečovat?“ ptají se mě lidé, když se vracím do koloběhu normálních dní. Nesmysl. Vždyť jsem nic neobětovala. Dostala jsem darem chvíle, o nichž bych ani nevěděla, že mi utíkají.
Zuzana Taušová
Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.