Hodnocení uživatelů: 0 / 5

Neaktivní hodnoceníNeaktivní hodnoceníNeaktivní hodnoceníNeaktivní hodnoceníNeaktivní hodnocení
 

Dlouhá léta jsem učila na státním učilišti, poté několik let náboženství na církevním gymnáziu. Žáci na učilišti byli poslušnější. Byli zvyklí poslouchat, vždycky týden byli v práci, kde dělali to, co se jim řeklo. A pokud se nepodřídili, museli odejít ze školy. Na církevním gymnáziu byla kázeň volnější.

 

Děti neměly srovnání, co je to fyzická práce a nutnost poslouchat každého, kdo je nějak nadřízený. Kuchař musel cibule loupat, ať se mu to líbilo nebo ne. Student gymnázia ale inklinoval k tomu, že má svá práva, své názory a že učitel si musí autoritu zasloužit.
To je ale veliký omyl!  Pokud učitel ( profesor ) přirozenou autoritu má, je to skvělé. Pokud je průměrný, nastupuje poslušnost, řád. A to je také mj. úloha školy, naučit žáky respektovat řád. Výlučný být mohu, ale až když zvládnu obyčejně poslouchat a dělat to, co mám.  A to jsem na gymnáziu postrádala. Samozřejmě byli to jen jedinci, nic nikdy není černé nebo bílé. Stejně jako na učilišti nebyla jen poslušnost nebo neposlušnost. Ale celkově ve srovnání to tak vyznívalo. Jinak studenti na gymnáziu byly vesměs studijní typy, chytří, nadaní. Já jsem jim říkávala, že mají být budoucími mravními vzory národa, že mají vnášet do oblastí, kam je jejich vzdělání postaví, mravnost. Oni se tomu většinou smáli, že mají být mravními vzory, ale snad to v nich jednou zazní. Myslím odpovědnost za věci obecné.   

Co se týče církevních škol, to já považuji za velkou věc, že se v naší materialistické společnosti daří udržet církevní školy. Pro každého, kdo je za chod školy nějak zodpovědný, je to velká zkouška nervů, trpělivosti a především osobní statečnosti vydržet tlaky, které přicházejí ( méně peněz, nízká prestiž ve společnosti ). 

Na gymnáziu bylo náboženství povinné, byl to jeden z volitelných maturitních předmětů. Vždycky jsem si uvědomovala ( na učilišti i na gymnáziu), že nějak můžu ovlivňovat budoucí rodiče, a to není málo. Při výuce náboženství byl navíc ještě speciální úkol, totiž snažit se o něco tak citlivého jako mluvit s mládeží o náboženství, o Bohu, o mravnosti, o modlitbě. A snažit se, aby náboženské znalosti mířily k vnitřnímu životu, k osobnímu prožívání.

U věřících se objevovaly někdy krize s přijímáním autority rodiny, tedy pak i s články víry a s autoritou Církve. Z mé strany  se jednalo o přesvědčivou prezentaci toho, co učím. Aby bylo znát, že tomu věřím, že to vyznávám a žiju. A to vše způsobem přístupným dětem a mládeži. Jak se dařilo, nevím. Ale snažila jsem se.

Marie Böhmová